Obecná charakteristika litevských koled
Koledy spadají do tzv. kalendářních písní spjatých s kalendářními svátky a zpívaných v určitém ročním údobí při obřadech stanovených lidovým kalendářem. Tyto písně se pevně váží k lidovým rituálům, jakož i obyčejům. Též mají spojitost s jinými folklorními žánry, jako jsou např. orace, hry, lidová divadelní představení, přísloví, kouzla a věštění, jež byly neoddělitelnou součástí kalendářních svátků. Tyto písně lze na základě rituálů a obyčejů, k nimž náleží, rozdělit do jednotlivých cyklů.
Nejrozsáhlejší cyklus lidových písní spjatých s lidovými kalendářními svátky je tvořen písněmi zpívanými v období kolem příchodu Nového roku. Rituály, obyčeje a též kouzla jsou v tomto období spojeny se zimním slunovratem, tj. s počátkem prodlužování dne, a tím pádem i s počátkem nového zemědělského roku. S příchodem křesťanství na Litvu došlo k prolnutí starobylých novoročních cyklických obřadů s křesťanskými svátky adventními, jakož i vánočními. Současně s tím se těmto svátkům přizpůsobil i folklor doprovázející obyčeje a zvyky tohoto časového údobí. Proto jsou lidové písně novoročního cyklu nazývány písněmi adventními či vánočními (koledami), přestože mají jen sotva co do činění s náboženskými (křesťanskými) svátky.
Písně novoročního kalendářního cyklu se vyznačují určitými formálními vlastnostmi. Jsou pro ně charakteristické následující refrény: leliuma, lelimoj, leliumoj, leliumai, lilima, aleliuma rūta, aleliuma rūtele, aladumai ladum, alelium kalėda, leliu kalėda, leliu kalėda, kalėda, oi kalėda, žalia rūta, kalėda aj. Refrény v těchto písních tvoří někdy samostatný řádek (Ach ty, kavko ptáčku, lilium, Ach, sokole sokolíčku, Letí letí sokolíček, Ach, přijelo pět neženatých).
V písních novoročního cyklu jsou často zmiňovány vztahy mezi mladými či rodinné vazby.
Mladí jsou nejčastěji opěvováni na pozadí lásky mezi mládencem a děvčetem. Mládenec v těchto písních uvažuje o svém životě, přemýšlí, co dělat - "otce poslouchati" či "caru sloužiti" či se oženiti (Má ten zajíček), nezřídka je tu vykreslen poetický obraz dívky žijící u tatíčka, jenž v sobě odráží litevské lidové estetické představy.
Dále je pro písně novoročního cyklu obzvlášť charakteristická zásnubní (svatební) tematika. Velmi často se v nich zpívá o tom, jak Svati vrata obklíčili a mládence přivolali (Ach ty, zajíčku maličký).
Nezřídka jsou v nich vykresleny vztahy novomanželky/ snachy - marti s příbuznými ženicha (zeť - žentas): tchánem, tchýní, švagrem, švagrovou. V litevštině mají tato slova dvě varianty v závislosti na tom, zda se jedná o příbuzné ženicha či nevěsty - takže v tomto případě jde o: šešuras - tchán, anyta - tchýně, dieveris - švagr, moša - švagrová, v případě příbuzenstva nevěsty mluvíme o: uošvis - tchán, uošviėne - tchýně, svainis - švagr, svainė - švagrová /ve folkloru též "politevštěná" slovanská varianta švogerėlis - švagr, švogerkėlė - švagrová/, jinak manžel se řekne vyras, což je též ekvivalent pro muže, a manželka se řekne žmona, což též znamená žena - ve folkloru je pak časté slovo prisiegėlė pro oba; nuotaka - nevěsta, jaunikis - ženich, vedybos - svatba, piršlys - starosvat/ dohazovač, piršlė – dohazovačka.
Zde je třeba zmínit fakt, že tyto písně byly zpívány převážně v období adventu či vánoc , což může souviset s tím, že v dávnějších dobách bylo v Litvě či ve Východním Prusku (dnešní Kaliningradské oblasti) toto období naopak obdobím zásnub a svateb , protože lidé měli tou dobou nejvíce zásob jídla a pití a také měli za celý rok nejméně práce. Později však došlo vlivem církve k přesunutí těchto aktivit až na období mezi Třemi králi a Masopustem.
Tyto koledy byly zpívány ženami, které se pozvolna pohybovaly buď v kruhu či proti sobě. Obě tyto pozice přidávaly písním na obřadnosti. Jedním z typických obrazů je též obraz devítirohého jelena přinášejícího stříbrný zásnubní prsten ( Ach, přibíhá jelen plachý).
V některých písních tohoto cyklu se o dívce či mládenci nezpívá přímo, ale prostřednictvím ptačích či rostlinných obrazů. Například v jedné takové písni je skrze obraz tří včel popisován život tří sester po svatbě (Tři včelky letěly, Tři včelky lesem letěly. Tendence zobrazovat dívku či mládence prostřednictvím přírodních obrazů je tak silná, že v mnohých písních tvoří tyto přírodní motivy (obrazy) samostatnou odnož ("šaka" - Ach ty, kavko ptáčku, lilium, Ach, sokole sokolíčku, Letí letí sokolíček, V zeleném sadě jablůňka, Sokolíčku sivý, Ty, veverko). Kvůli tomuto způsobu zobrazování jsou některé písně nazývány šakotinės (v češtině něco jako "rozvětvené"), kdy se např. v jedné "větvi" zpívá o kavce – kuoselė a v druhé pak o dívce - mergelė (Ach ty, kavko ptáčku, lilium), v další písni (Vychloubal se jestřábíček) je přirovnání jestřáb - vanagas a mládenec - bernelis atd. Toto rozvětvení v písních nepředstavuje pouze umělecký výrazový prostředek, nýbrž jde o pozůstatek starobylého světového názoru. Proto jsou písně novoročního cyklu, obsahující v sobě tyto elementy, považovány opravdu za velmi staré.
Dále jsou za velmi starobylé považovány tzv. fantastinės dainos - fantastické písně, které v sobě nesou mnohé stopy výše zmíněného starobylého světového názoru. Tyto písně obsahují mnohé mytologické prvky a na těchto stránkách je lze dohledat v sekci mytologické . Např. píseň o mládenci, sedícím na kameni v hluboké řece, střílejícím kachničky, a dívce, sedící na kameni v hluboké řece, tkající zdobné pásy (Potůček hluboký, koleda), jakož i písně o hrušce, kvetoucí v půli/vprostřed pole, a na ní hořící svíčce, z jejíchž tří jiskřiček vzejdou modrá moře (V půli pole hruška kvete), či o jelenu devaterákovi, na jehož devátém rohu kujou kováři (Ach, přibíhá jelen plachý) aj. Speciální studie se zabývají tím, zdali kořeny obrazu tohoto mytického jelena zasahují toliko do baltského nebo slovanského folkloru, či sahají mnohem hlouběji, a to až do římské a řecké mytologie. Např. ve starobylém Řecku chodili o svátku bohyně Artemis tzv. bukolisté ozdobení věncem a jelením parožím, symbolizujícím dané božstvo, na návštěvu k sousedům s magickými vinši; jedná se o první historicky známé vinšovné/blahopřejné obyčeje.
Výše zmíněná píseň V půli pole hruška kvete se započíná pro litevskou lyriku neobvyklým kosmickým panoramatem. Samotný popis místa děje vyjádřený slovy „v půli pole hruška kvete“ je považován za velmi důležitý pro kosmogonické mýty. Toto místo musí být posvátné, obvykle jde o střed světa. Zmiňovaná hruška je prvotním obrazem světa, jeho obecným modelem, teprve poté přichází na řadu vyprávění o vzniku světa a následný popis procesu: oj, vylétly tři jiskřičky, i děly se velké divy, velké divy, modrá moře. Ze srovnání s ukrajinskými a běloruskými písněmi vyplývá, že po hrušce stéká rosa: v textu uvedené písně je rosa nahrazena jiskřičkami, vztahujícími se k obrazu svíce vzatého z jiné písně. Naprosto přirozené se zde jeví ztotožnění makrokosmu s mikrokosmem, přírody s člověkem: od obrazu stvoření světa se hned přechází k člověku, k jeho sociální činnosti: A v té loďce dívka sedí, šátky vyšívá, mládenci je posílá, aleluja koleda… Značně hodně analogických záhadných/tajuplných výjevů nacházíme ve výše uvedené svatební lyrice, jež musela být ve svém ranějším stádiu úzce spjata s kalendářně obřadní poetikou.
Jinde se zase vyskytuje mytologická bytost tzv. Koleda představující mytického prapředka, jenž se vrací z podzemního království, aby navštívil své následníky, přičemž jim přiváží požehnání zesnulých. Živými lidmi je přijímán veskrze velmi dobře. Jeho "nezemský původ" je podtrhnut jeho vzezřením, jímž se značně liší od "pozemských" živých bytostí. V písních novoročního cyklu přijíždí tato mytická bytost většinou "přes hory, přes doly na koni voskovém se lněným ocasem, na voze dubovém, železném anebo zlatém", podobně též v písni Ach koleda svatá přijela.
Přestože se v těchto písních odráží život mladých, převládá v nich přesto jakási těžko pochopitelná fantastika a na ní založené obrazy. Obsah výše uvedených písní nemá žádnou spojitost ani s novoročním obdobím, ani se svátky, jež se k němu vztahují. Přesto se mnozí představitelé těchto písní shodují na jejich funkční přináležitosti k tomuto časovému údobí.
Písním novoročního cyklu není cizí ani humor – viz koledy žertovné. Humorné prvky lze zaznamenat hlavně v písních personifikujících samotné Vánoce: Ach koleda svatá přijela, Ach svaté vánoce přijíždějí, Hej, svatá koleda přijíždí. Humorným zabarvením se vyznačují i jiné písně tohoto cyklu. V jedné takové se žertuje o mládencích, kteří u pece sedí, myší kašičku jedí; ani pivo, ani víno nepijí, zato mlíko kočičí: Ach, na kopci soudek, koleda.
Zároveň se v těchto písních vyskytuje řada starobylých obřadních elementů jako např. v refrénu "Zelenej se, travičko, pod koníčkem, koleda" v písni Pojďme, chlapci, koledovat, koleda.
S poetickou tvorbou novoročního cyklu mají dost společných rysů písně masopustní, přestože jsou spjaty s jinými obřady a obyčeji.
